5. decembra 2019

Generál Karel Randák: hybridné vojny existovali už v minulosti – najlepšou obranou proti hybridným hrozbám je útok

Od Igor Cibula

V utorok 3. decembra 2019 sa uskutočnilo v Bratislave už XIII. medzinárodné sympózium Asociácie bývalých spravodajských dôstojníkov, ktorú som kedysi pred 14 rokmi zakladal. Tohto roku témou sympózia boli „Spravodajské služby a hybridné hrozby“, ktoré v súčasnosti prežívajú svoju propagandistickú recykláciu. Najkompetentnejšie sa k téme vyjadril bývalý riaditeľ českej rozviedky – Úradu pre zahraničné styky a informácie – generál Karel Randák, ktorý zdôraznil, že samotné termíny „hybridné hrozby“, resp. „hybridný konflikt“ považuje iba za novodobé výrazy pre klasické metódy, používané temer všetkými spravodajskými službami sveta, a to od počiatku jeho existencie. Randákov referát na sympóziu by si mali prečítať všetci, ktorí pojem „hybridná vojna“ používajú a ktorí ho tiež využívajú na manipuláciu verejnej mienky.

Dovolte mi začít jedním citátem: „Lidé jsou tak prostomyslní a tolik se pachtí za tím, co právě potřebují, že kdo chce klamat, vždycky najde někoho, kdo se oklamat dá“. (N. Machiavelli, 1469-1527, v knize Vladař, 1513, vydáno 1532) Nejprve bych chtěl zdůraznit, že samotné termíny „hybridní hrozby“, resp. „hybridní konflikt“ či dokonce „hybridní válka“ považuji osobně pouze za novodobé výrazy pro klasické metody, používané téměř všemi zpravodajskými službami celého světa, a to od počátků jejich existence. A dokonce si myslím, že tyto metody představují jednu ze základních a nejdůležitějších částí jejich činnosti. Nerozumím tedy příliš rozhořčení, které projevují někteří lidé v okamžiku, kdy se objeví informace, že ta či ona služba těchto metod využívá. Myslím, že to lze vysvětlit částečně jako projev neznalosti problematiky a částečně jisté bezradnosti, že si s tímto jevem nevíme příliš rady, resp. nevíme, jak mu vzdorovat. Proto pláčeme, že kdosi nehraje fair. Měli bychom si ale uvědomit, že toto není hra, ve které se hraje podle nějakých pravidel a ten kdo je rychlejší a drzejší zpravidla vyhrává.

Na druhé straně je třeba nejen si připustit, ale především počítat s faktem, že zpravodajské služby zemí, v nichž jsou politické poměry poněkud méně demokratické, než je tomu v našem euroatlantickém prostoru, budou vždy poněkud napřed. Společnost založená na demokratických principech a ochraně osobních svobod bude na tomto poli vždy v nevýhodě proti totalitnímu režimu. Důvod je zřejmý. To, co v našich podmínkách a lhostejno zda na úrovni jednotlivých států EU nebo Unie jako celku, musí projít rozsáhlými diskusemi a složitými schvalovacími procesy, mohou v Ruské federaci nebo v Číně řešit jediným prezidentským výnosem.

Osobně jsem se nikdy nepovažoval za bezpečnostního analytika či dokonce za experta. Vše, co o bezpečnostní problematice vím, jsem načerpal spíše z operativní praxe než z čehokoliv jiného. To je také možná důvod, proč bývám obvykle skeptický vůči nejrůznějším akčním plánům, manuálům a bezpečnostním strategiím. Ty zpravidla totiž málo berou v potaz skutečnou realitu hrozeb, kterým musí zpravodajské služby čelit a již téměř vůbec nereflektují možnosti a kapacity služeb, ať jsou legislativního, finančního, materiálního, personálního či jiného rázu. To jsou také hlavní příčiny, proč mnohé z těchto studií zůstane navždy pouze na papíře, byť by jejich závěry a doporučení byly sebepravdivější a sebeužitečnější.

Zpět k tématu mého příspěvku. Víme všichni, že hybridní hrozby v minulosti existovaly. Pouze se celá problematika nenazývala tak vzletně jako nyní. Jak jsem již řekl výše, ve zpravodajském světě jsou pojmy jako dezinformace, aktivní opatření a subverze známy a používány již dávno. Tzv. aktivní opatření začala ruská resp. sovětská služba provádět již bezprostředně po bolševické revoluci. V roce 1959 Rusové tuto činnost takříkajíc institucionalizovali založením speciálního odboru, jehož úkolem byla produkce dezinformací a koordinace jejich šíření. V dalších letech ruský vzor následovaly služby Československa, NDR, Maďarska, Polska a Bulharska a i ony založily uvnitř svých služeb obdobné útvary. Výsledky jsou známy. Vždyť jaký rozdíl lze spatřit mezi dnešním ovlivňováním internetových diskuzí, resp. šířením dezinformací po sociálních sítích a tiskovou konferencí, která byla v roce 1964, tedy více než před půlstoletím, vysílána Československou televizí a která se týkala podvržených materiálů nacistického RSHA? Materiálů údajně vylovených z Černého jezera na Šumavě. Rozdíl je pouze v použité technologii. A jaký rozdíl lze nalézt mezi německou protičeskoslovenskou propagandou s využitím sudetoněmeckých skupin na konci 30. let minulého století a ruským nasazením speciálních sil, ekonomických a diplomatických nástrojů i kybernetického boje v Gruzii v době války o Abcházii a Jižní Osetii. Také žádný. Když si ovšem opět odmyslíme technologické možnosti. A to, co si Rusové úspěšně vyzkoušeli v Gruzii, sofistikovaněji zopakovali na Ukrajině, resp. na Krymu. Jinými slovy ony tzv. hybridní hrozby nejsou nic jiného než stará dobrá a vyzkoušená aktivní opatření.

Abych byl spravedlivý, slušelo by se uvést i příklady, které se netýkají pouze propagandy vedené Rusy, nýbrž i druhé strany. Známý český příslušník bývalé StB Ladislav Bittman, který v roce 1968 emigroval do Spojených Států, popisuje ve své knize „Mezinárodní dezinformace“ která vyšla v roce 2000, poměrně podrobně americkou propagandistickou operaci z roku 1996. Ta měla zabezpečit znovuzvolení Borise Jelcina prezidentem RF. Akce skončila úspěchem, tj. Jelcinovým vítězstvím, přestože pouhé 4 měsíce před volbami ho 60 procent ruských voličů pokládalo za zkorumpovaného politika, 65 procent bylo přesvědčeno, že zničil ruské hospodářství a důvěřovalo mu pouhých 6 procent obyvatelstva. Americká CIA kdysi definovala tajné operace, což byl ekvivalent ruských aktivních opatření, jako činnost, která má ovlivnit cizí vlády, organizace, osoby či události tak, aby byly v souladu se zahraničními zájmy Spojených Států. A ještě jeden příklad, vztahující se britským službám. Winston Churchill již v roce 1940, tzn. téměř dva roky před japonským útokem na Pearl Harbor, odsouhlasil vznik vysoce tajné organizace se sídlem v New Yorku. Tato organizace měla koordinovat činnost britských služeb MI5, MI6 a SOE na území Spojených Států a na západní polokouli. Cílem British Security Coordination (BSC), jak se tato organizace jmenovala, bylo mj., velmi stručně řečeno, dotlačit Spojené Státy do války s nacistickým Německem. Na jaře 1941 totiž americké, tzv. izolacionistické hnutí, vystupující proti vstupu USA do války disponovalo přibližně 700 místními organizacemi a jedním milionem členů. BSC systematicky shromažďovala informace použitelné k neutralizaci a kompromitaci nejagresivnějších mluvčích tohoto hnutí. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál.

V roce 2016 na tomto symposiu, jehož téma tehdy znělo „Zpravodajské služby ve změněném operačním prostředí“ zazněl příspěvek pana Radoslava Kusendy. Ten se v té době věnoval mj. přípravě bezpečnostní strategie Slovenské republiky na Odboru bezpečnostní politiky MZV. Jeho příspěvek měl název „Výzvy pre spravodajsků komunitu v kontexte hybridných hrozieb“. Některé myšlenky tohoto příspěvku bych rád využil. V prvé řadě je to obecně uznávaný fakt, že „jedním z hlavních znaků hybridních operací je to, že probíhají podprahově a málokdy je možno a jistotou určit, kdo je iniciuje a jaký mají cíl.“ Druhou a související myšlenkou, která mě zaujala, bylo, že „možné postupy Aliance v případě hybridních hrozeb namířených vůči členským státům byly diskutovány a procvičovány v rámci krizového managementu NATO již několikrát. Výsledkem těchto debat a cvičení byla identifikace hlavního problému spojeného s hybridními hrozbami. Tím je určení tzv. prahu, při jehož překročení by bylo možno jednoznačně určit, že již došlo k napadení.“ Jinými slovy, zdá se, že Aliance nedokáže určit, zda a kdy hybridní konflikt již vznikl. Dost neradostné zjištění, že? Dále pan Kusenda zmínil, jaká opatření mají být přijata a jaké nové orgány a odbory mají vzniknout ať již v rámci NATO či EU, event. na národní úrovni. A konečně součástí příspěvku byly závěry a doporučení. Z těch mě zaujal především bod o strategické komunikaci, tzn. takové komunikaci s veřejností, která vysvětlí, co jsou hybridní hrozby, co je s nimi spjato a proč je důležité jim čelit.

Tím se dostávám k věci, u které bych se chtěl zastavit. Aby podobná komunikace a navrhovaná opatření byla skutečně účinná, musí být efektivní především interakce mezi všemi zainteresovanými složkami státu a všichni musí nebo by alespoň měli táhnout za jeden provaz. A to nemám na mysli pouze složky bezpečnostní, resp. zpravodajské. Naše bezpečnost je od jisté doby založena na členství v EU a NATO. Pokud se ale v rámci státu objeví různé či dokonce protichůdné názory na tento fakt a pokud bude tato skutečnost zlehčována či zpochybňována např. vrcholnými politickými představiteli, novináři či kýmkoliv jiným, pak takováto komunikace nemůže mít nikdy žádaný účinek. Nelze totiž zůstat kdesi na poloviční cestě. Hovoří-li tedy politici každý jinak, nebo dochází-li z jejich strany dokonce ke zlehčování práce bezpečnostních složek, pak lze jen stěží očekávat odpovídající rezistenci společnosti vůči hybridním hrozbám.  Odolnost společnosti vůči nim je totiž, jak známo, přímo úměrná její ochotě sdílet stejné hodnoty.  Bohužel nemám úplně pocit, že je tato „conditio sine qua non“, tato základní a neopominutelná podmínka, v našem politicko-společenském prostředí splněna. Od toho se pak také odvíjí míra zranitelnosti celé společnosti. 

Pro názorné dokreslení výše zmiňované zranitelnosti mi dovolte, abych zde ocitoval část informace, se kterou se na mě před několika lety obrátil člověk, který se, dle jeho vlastních slov, přímo podílel na vedení dezinformačních kampaní ve prospěch Ruské federace. Nechávám na Vašem posouzení, nakolik je něco podobného možné a zda lze podobnou informaci brát jako věrohodnou. Opakuji, jedná se o informaci několik let starou. Pro zajímavost jsem vybral tu pasáž, která se týkala se i Slovenské republiky.

„Proces diskreditace médií Vám popíši na příkladu deníku SME na Slovensku. Deník SME je proamerický a pro-ukrajinský. Naším úkolem bylo dosáhnout, aby tento deník lidé přestali číst. Dokázali jsme to ve třech krocích. Nejprve jsme všechny články zasypali proruskými komentáři. Reakcí deníku SME bylo, že začal tyto komentáře blokovat. Zablokováním IP adres dosáhli, že do éteru se dostaly pouze pro-ukrajinské komentáře. Na to jsme použili proxy server, kde jsme neustále vytvářeli nové účty stále pod jinou IP adresou. Deník SME byl po nějakém čase nucen diskuse úplně zavřít, což bylo naším záměrem. Tím jsme lidi, kteří chtěli diskutovat, donutili jít na jiné médium. V našem případě to byl deník Pravda, který už je ale více proruský. Uvědomte si, že naším cílem není prosadit ruskou pravdu, ale vytvořit nejistotu. Lidé pak nevědí, kde pravda je. Po této naší akci deníku SME rapidně klesla čtenost a deníku Pravda stoupla. V číslech: na Deníku Pravda bylo k ukrajinské problematice předtím maximálně 50-80 příspěvků, poté jich bylo i 500-600.

Pokud jde o naše vstupy do internetových diskuzí, fungovali jsme a fungujeme ve dvoučlenných skupinách. Jeden píše komentáře, kde přesvědčuje lidi o správnosti ruské politiky, jeho spolupracovník jeho tvrzení podporuje, samozřejmě pod jiným nickem a jeho tvrzení dokládá odkazy na články, případně fotografiemi. Naše práce zahrnuje samozřejmě i provokace. Člověka, který píše ve prospěch Ukrajiny, nebo vlády Ukrajiny se v rámci diskuse snažíme zesměšnit. Takový člověk v 90 procentech začne nadávat. Další naši spolupracovníci ho nahlásí a tím dosáhneme jeho zablokování v diskusi. Dále existují také tzv. spící buňky. Jsou to lidé, kteří nás neznají, ale pracují pro nás a na náš pokyn začnou články tzv. trolovat. Jsou to většinou běžní studenti, kteří si takto přivydělávají cca 200-300 eur. Neznají naši identitu, komunikujeme s nimi pouze e-mailem a peníze jsou jim posílány na účty. Oni jsou nejnižší kasta v naší hierarchii. 

Celý systém funguje ve dvanáctihodinových směnách, denní a noční. Noční směna nemá za úkol šířit propagandu, ale připravuje materiály pro denní směnu, různé konspirační weby, podklady pro tisk až po úplné výmysly, které sami vytvoříme. Např. že Ukrajinci oběsili těhotnou ženu atp. Pokud jde o témata, jsou nám denně zasílána e-mailem, ve kterém jsou pokyny, na co se zaměřit, např. dehonestovat americkou vládu, dehonestovat  EU, vykreslovat NATO jako hrozbu apod. Naše finanční odměna se pohybuje od 900-2000 eur“.

Naše skupina se momentálně zaměřuje na protiimigrační nálady ve společnosti a na rozdrobení názoru Evropy v této otázce. Neexistuje nic lehčího než obrátit názor anebo alespoň vzbudit pochybnost a nedůvěru. Jako příklad uvedu ruskou anexi Krymu. Všechna média přinášela zprávy a důkazy o ruských vojácích a technice V diskusích lidé tyto důkazy nezpochybňovali. V této situaci jsme použili jinou kampaň. Důkazy ne vyvracet, ale zpochybňovat. Takže jsme články, i ty které s Ukrajinou neměly nic společného, zahltili odkazy. Vytvořili jsme totožnou stránku, jakou má ministerstvo obrany USA. Na tuto stránku jsme umístili článek, že americká armáda měla v plánu vytvořit na Krymu základnu. Stačilo pak umístit takový článek na konspirační weby a do diskusí a výsledek byl okamžitý. Lidé přestali věřit nebo aspoň začali pochybovat o tom, co říká Západ.  Vektor diskusí lze otočit libovolně na základě vykonstruovaných důkazů., které ale působí dojmem hodnověrnosti. V krajních případech se používají i přímé útoky na weby. V době krize, např. v době anexe Krymu, jsme takto dokázali několik webů odstavit“.

Tolik tedy ke zmíněné informaci. Myslím, že jasně ukazuje, v jak velké míře je úspěšnost tzv. hybridních kampaní závislá na integritě konkrétní společnosti. A tím pádem také to, jak malé šance, vzhledem k fragmentaci naší společnosti máme, chceme-li se těmto kampaním úspěšně bránit. Jak jsem již řekl, necítím se být dostatečně odborně fundován, abych byl schopen navrhnout jakékoliv smysluplné řešení tohoto problému. Nedělám si totiž iluze o tom, že metodické pokyny a manuály dokáží změnit myšlení a především mentalitu lidí. To je úkol pro celé generace. Selský rozum ale napovídá, že na hrubý pytel patří hrubá záplata. Proto si myslím, máme-li mít v tomto konfliktu alespoň nějakou šanci na úspěch, nestačí pouze hrozby identifikovat a pokoušet se je eliminovat. Je třeba využívat stejných postupů a metod, které jsou používány vůči nám, ale efektivněji. Přesně podle rčení, že „nejlepší obrana je útok“.