Nenápadný život spravodajského dôstojníka Petra Púčika - slušný, poctivý a skromný nemal to v živote na ružiach ustlané

Nenápadný život spravodajského dôstojníka Petra Púčika - slušný, poctivý a skromný nemal to v živote na ružiach ustlané


07.06.2020

V decembri 2015 usporiadala Asociácia bývalých spravodajských dôstojníkov spolu s Fakultou práva Paneurópskej vysokej školy v Bratislave medzinárodné sympózium na tému „Potenciál spravodajských služieb proti medzinárodnému terorizmu.“ Medzi jeho lektormi bol aj Peter Púčik, bývalý spravodajský dôstojník, ktorý od roku 1990 až do roku 1999 pôsobil ako príslušník československých a neskôr českých spravodajských služieb. Na sympóziu hovoril o svete islamu, teroristoch a spravodajských službách i operatívnej práci v teréne, kde mal ako jeden z mála účastníkov sympózia bohaté osobné skúsenosti. Vyštudoval arabštinu a orientalistiku na Moskovskom štátnom inštitúte medzinárodných vzťahov v Moskve. Pre nesúhlas s komunistickým režimom nakoniec skončil ako kurič a šofér autobusu. Pomáhal chartistickým disidentom, čo zásadným spôsobom ovplyvnilo jeho osud, ktorý po novembri 1989 vyústil do jeho profesionálnej angažovanosti v spravodajskej komunite. Pred týždňom odišiel Peter Púčik na svoju poslednú misiu, odkiaľ sa už nikto z nás nevracia. Český publicista a esejista Zdeněk Müller - ktorý žije v Paríži - napísal o ňom spomienkový blog, aby ľudia nezabúdali, akými kvalitami oplývali tí, ktorí svoj život venovali bojom na „neviditeľnom fronte špionáže.“

Poslední květnový pátek zemřel ve Lhotě u Kardašovy Řečice arabista Peter Púčik. Za necelých sedmdesát pět let pozemského života za sebou nenechal nijak rozsáhlé badatelské dílo. Přesto skrze své názory, svými postoji a službou orientalistice vyryl stopu, kterou ponechat zavát prachem zapomnění, by bylo nejen nespravedlivé. Navíc by to ochudilo historickou paměť naše česko-slovenské společenství o jeden cenný střípek důležitého významu, o jeden z příkladů lidské slušnosti, poctivosti a skromnosti, které nemívají ve většinové paměti na růžích ustláno.

Púčik reprezentuje osobitý prototyp příslušníka generace, kterou v letech pro tvůrčí rozlet zásadních, srážela politická normalizace a mezinárodní izolace. Skromnost, ostych, hrdost nebo čistá pokora a lidská slušnost mu přikazovaly neudělat ze svého života případ, který by mu vynesl popularitu a slávu. Znalosti, sečtělost, analytická schopnost, jazykové dispozice, to byly základy, na kterých se Peterovi nabízela možnost slibné kariéry. Pokud toto lákadlo odmítl v 70.letech, nejednal jinak ani o dvacet let později, kdy se poměry změnily a svět se otevřel.

Poznali jsme se někdy v polovině 70.let v pražském Orientálním ústavu. Přišel z ministerstva zahraničí, kam se v duchu doby dostal po studiích v Moskvě. Nesl si sebou nejen skvělou znalost ruštiny, ale i arabštiny. Proč se vzdal slibné kariéry diplomata, o tom jsme tenkrát nijak nemluvili. Těm, kteří se Petera ptali, co ho svedlo sejít z Černíckého paláce na břeh Vltavy do malostranské budovy bývalého konventu Maltézských rytířů, kde Orientální ústav tehdy sídlil, odpovídal stručně: „Nechtěl jsem nosit kravatu.“

V době, kdy jsem se s Peterem v ústavu začal pracovat, byly vyhlídky orientalistických bádání dosti mizerné. Po létech rozkvětu v letech šedesátých, kádrové a stranické prověrky řady oborů decimovaly. Jako arabisté jsme měli štěstí, že neodešel Ivan Hrbek, autor vědecko-historického překladu koránu a historik zaměřený na studium arabských pramenů k dějinám Slovanů. Jeho bohatá knihovna a zkušenosti, to byly silné podněty. U Hrbka našel Peter velké pochopení a hltavě si od něj bral poučení a inspiraci tam, kde potřeboval doplnit znalosti.

Společně s Peterem a dalšími kolegy jsme se sešli na sběru dokumentů a pramenů k dějinám otázky Palestiny. Orientální knihovna byla zaměřená spíše na klasická díla ligvistická, krásnou literaturu a staré dějiny. Prameny a literatura k moderním dějinám se hledaly dosti krkolomně. Přes mezinárodní knihovní výměnu, která nebyla tak docela svobodná, a často se mobilizovaly soukromé kontakty a známosti, když šlo o výpůjčky z neveřejných knihoven, zejména ministerstva zahraničí. V tomto ohledu byly Peterovy dovednosti k nezaplacení.

Sborník Dokumenty k Palestinské otázce vydaný interně, a pak knížka Palestinská otázka v nakladatelství Academia tehdy těžce a zdlouhavě prosazovaná, by bez velkého dílu Púčikovy práce sotva došly vydání. Nesou zajisté pečeť doby. Leč tvrdit o nich, že jsou jen tendenční, by bylo nespravedlivé. Tyto opusy vznikaly na základě poctivě vytvářené pramenné základny a nic nezamlčují, ani nezveličují. A je třeba vzít v úvahu i to, že v době vzniku těchto svazku bylo solidní historické literatury na téma otázky Palestiny opravdu poskromnu.

Peterovi hodně pálila v kapse stranická legitimace. O to více pak v roce 1977 v souvislosti se zveřejnění Charty77. Mezi lidmi, kteří se připojili k hnutí Charty, měl několik přátel a pomáhl jim. Filosof Zbyněk Fišer alias Egon Bondy využíval Peterových služeb, když potřeboval orientální literaturu pro své studie o indické, čínské a islámské filosofii. Nesouhlas s pronásledováním chartistů vedl Petera k tomu, že požádal o zrušení svého stranického členství. Z komunistické strany se tehdy odejít nedalo. Existoval jediný způsob a to vyloučení. A pak následoval vynucený odchod z ústavu. Peter skončil u kotle ve výtopně na karlínské sidlišti Invalidovna. Ale intelektuální práce mu chyběla. Překládal, přepisoval texty jiných, pomáhal a četl. Jen zázrakem nepřišel o život, když při jeho službě jednou vybuchlo zařízení výtopny.

Po listopadu 89 o Peterovy arabistické dovednosti projevila zájem BIS. V rámci své práce přijel jednou i do Paříže a po letech jsme si pěkně popovídali. Vyprávěl mi, jak bylo těžké americkým poradcům vysvětlit, že představa spravedlnosti je v arabském prostředí odlišná a specifická a že odstranit domácího tyrana cizí rukou nebude nikdy přijato jednoznačně. Dobře tušil, že západní invaze do Iráku se s arabskou specifikou nutně střetne.

Několik let věnoval Peter službě orientalistice, když redigoval cizojazyčný vědecký časopis Archiv Orientální. Naposledy jsme spolu diskutovali nad příspěvkem o Bondyho názorech na islámskou filosofii. Text Petera Púčika Poznámky k Bondyho dějinám islámské filosofie vyšel řadu let poté v publikaci Kužel, Petr a kol., Myšlení a tvorba Egona Bondyho. vydané koncem roku 2018. Poukazuje na originalitu Bondyho přístupu k islámskému myšlení. Podle filosofa je myšlenkově cennějším přínosem dílo některých osobností islámské učenosti mystického zaměření než samotná „arabská filosofie“, v níž je původní a zajímavý jen její podíl na pěstování vědeckého poznávání s praktickým dopadem. Bondymu se zamlouvali muslimští učenci, kteří měli větší smysl pro ontologie a metafyziku ve smyslu klasické řecké předsokratovské filosofie než arabští středověcí filosofové. Tvrdil také, že se islámští mudrci za svou „předsokratičnost“ na rozdíl od většiny křesťanských filosofů středověku nestyděli.

V jednom slunném letním dni jsem za ním přijel do Lhoty u Kardašovy Řečice. Na téměř samotu se uchylil z Prahy v duchu své životní zásady „minimalizace potřeb“. Naplno tam mohl uplatnit svou mimořádnou manuální zručnost a nápaditost. Kdysi mne v tomto směru vícekrát pomohl a inspiroval. Našel v tom jihočeském koutu laskavé prostředí a novou rodinu. Připomněl mi Erazima Koháka, českého filosofa amerického emigranta. Peterovo vidění světa s ním velice souznělo životním optimismem, nenáročnosti a skromností. Ač sám nedosáhl k výšinám slávy a pověsti, byť mu k tomu schopnosti a předpoklady nescházely, prokázal orientalistice na různých úrovních nemalé služby. A jeho lidská stránka, nezištnost a morální poctivost se nemohly nevtisknout do myslí a vzpomínek každého, kterého se dotkly.


Späť